Síla komunity, aneb to, co čočka nezahlédne

 

Ahoj, já jsem Damien a nedávno jsem oslavil pětadvacáté narozeniny.

 

 

Na me narozeniny jsem dělal živé vysílání hraní her s přáteli, protože to je prostě věc co dělám. Bez nějakých větších ostychů se ale chci dostat k tomu základnímu bodu, o čem tady chci mluvit, protože to je prostě věc co dělám.

 

 

 

Na moje narozeniny si moji fanoušci připravili dárek, na kterém pracovali přes půl roku. Nahráli písničku, natočili klip, poslali mi krabici s instrukcema, udělali všechny ty bling bling a hard work věci, aby to vyšlo. Nejhorší je, že jsem třeba posledních 6 let nedostal pořádně dárek, takže jsem vlastně ani nevěděl jak reagovat. Co víc, udrželi to přede mnou půl roku v tajnosti. Zmrdi.

 

 

 

Zase to vypadá, jak kdybych se chlubil, jak kdyby tohle byla nějaká moje potřeba se ozvat světu, jak se mám skvěle. Jenže tahle myšlenka sahá mnohem hlouběji, protože události posledního týdne mě dali dvě a dvě dohromady a donutilo mě se zamyslet.

 

 

 

 

 

Po narozeninové oslavě v baru, kde jsme bylii s dalšíma lidma z reálného prostředí stejně tak jako s friendama z internetu jsem přijel domů, nemocný jako lidi co si myslí, že země je placatá. Bylo mi zle, nos jak bambulka (ne v dobrým) a hlava mi hořela jak tomu týpkovi z fantastický čtyřky 

 

 

 

Přijel jsem domů a jako vždy před spaním jsem si ještě projel všechny sociální sítě který používám. Facebook. Twitter. Youtube. Instagram. Discord. Pročítal jsem si jednolité zprávy k narozeninám, které byly všechny dost podobné. Ale několik zpráv se týčilo směrem jiným.

 

Na oslavě v baru mi jeden z kamarádů řekl něco ve stylu “Dee, díky, že si dal celou Tlupu dohromady. Díky tomu jsem poznal spoustu nových kamarádů a přátel, se kterýma se teď často stýkám a super lidi, který bych jindy nepoznal”. Stejně tak jsem měl několik na discordech, faceboocích - “Dee díky, že můžu být součástí týhle komunity” “Díky že máme takovou pohodu” “Díky, že máme takovou komunitu jako máme”.

 

 

 

Bylo toho v jednu chvíli tolik, že mě to donutilo se zamyslet, jak vlastně vtipný to je. Jsem idiot, co hraje hry na internetu, ze začátku se snažil o nějakou mírumilovnou pohodičkovou komunitu, kde se lidi budou respektovat a mít se rádi. Nikdy jsem nechtěl mít komunitu plnou drsnejch memejujících vikingů, ale prostě pozitivní, stejně hloupý lidi jak já, co neberou nic vážně a zároveň dokážou brát vše vážně.

 

 

Tehdy jsem fakt nečekal, že vznikne skupina lidí, která bude společně jezdit na akce, shánět si bydlení spolu, sem tam někdo nechá někoho u sebe přespat,jdou spolu do kina, navzájem si vypomůžou kdyby cokoliv. A co mě na tom (s prominutím nezletilý čtenáři) baví asi nejvíc je jak do píče pokaždé příjde někdo nový. Jednou je potkám v tomhle složení, jednou příjdou zase v tomhle složení tím stylem, že najednou se mi představují nový lidi, který ale úplně normálně příjdou s těma předchozíma. Organická, funkční jednotka lidí.

 

 

Myslím, že na určitý čas jsem zapomněl, jaká je síla internetu v tomhle. Lidi po celé republice, různě staří, různě vypadající, různého vyznání, přiznání či orientace spojení jedním jediným kreténem, který kdysi měl sen o hezkým neagresivním chatu. Je to už přibližně tři roky(?), kdy tahle celá šílenost začala. Všichni tenkrát chtěli mít svoje army fanoušků, chtěli mít svoje zástupy lidí, bojovníků v jejich jméně. Já chtěl mít kokosy, který budou chodit na můj stream když ho zapnu, budou si se mnou povídat o blbostech, budeme se smát, případně plakat (Když bude někdo z teamspeaku zpívat). Chtěl jsem mít komunitu, která si vypomůže, která bude mluvit a naslouchat na obou stranách.

 

 

Za tu dobu si myslím, že celá Tlupa a celé diváctvo se pravděpodobně už obměnilo kompletně. Lidi kteří jí začínali už nechodí na streamy a dokonce se kolikrát straní. Stejně tak někteří lidé během nějaké chvíle dostanou pocit, že jsou na na Tlupu moc “dobrý”, protože tam jsou všichni moc v pohodě, milý a neagresivní jako je zvykem. Stejně tak někteří Influenceři pravděpodobně nepochopili na začátku, že zaocelení nějakých svých fanoušků není vymrdanej závod a není potřeba se snažit mít největší komunitu a zároveň útočit na ty ostatní za cenu vlastního obohacení. To, že je Tlupa neagresivní, nevikingská, neflexící skupina je odrazem toho, že já jsem neagresivní, nevikingskej a neflexící drsnej týpek, který nemá všechno a všechny v píči. A ještě že tak.

 

 

Stárnem vole. Všichni. Jak já tak i fans. To co bylo před rokem a není teď nemusí být teď to co bude za rok. S kamarádama z dětství se taky nebavím skoro vůbec a to jsme spolu vyrůstali. S kamarádama z Kladna se taky skoro vůbec nebavím a to jsme spolu strávili několik let. (Když nad tím tak přemýšlím, možná je problém v tom, že já se celkově s moc lidmi nebavím?). Možná to takhle bude i s námi, že jednou o nás budeme mluvit jen jako o vzpomínce a myšlence, ať už k tomu bude jakýkoliv důvod.

 

 

Tak či tak, tohle je moje obrovský poděkování. Nejsem si jistý vlastně, jestli vůbec tenhle článek má nějaký smysl, protože jsme neměl ucelenou myšlenku a jen jsem si nahodil téma a začal klikat na klávesnici v kavárně, kde k tomu pojídám vážně dobré toasty, ale díky sluchátkům mám pocit, že hrozně mlaskám a že to musí určitě všichni slyšet.

 

 

Co jsem chtěl tímhle říct je, že mě dárek dojal. Stejně jako všechny ty zprávy. Nějak se to spojilo dohromady aby to udělalo jednu velkou bublinu a prostě mě to dostalo na tolik, že jsem se rozhodl napsat o tom, jak miluju svoji komunitu a komunita miluje mě. Někteří lidé strašně přemýšlí nad budoucností, ptají se, kde se uvidí za rok, za dva, co bude za týden, co bude zítra a tak dále. Já jsem víc “right now” týpek a moje “right now” je momentálně fakt dost dobrý. A ikdyby to mělo jednou skončit, pořád to bylo top. A těším se, až ty lidi zase uvidím. A těším se, co všechno ještě společně zvládnem. Ave Tlupa.