Našel jsem vášeň. Znovu. Prvně ve streamování, teď v hudbě. A hádej co? Jsem nenávist “free”. Proč? Protože mi přijde zbytečná. Nenávist je blbost. Nenávist je napít se jedu a doufat, že to otráví nepřítele. Nenávist je silná vlastnost, která ti krade moc myšlenek z myšlenkového koláče (o tom jindy). Kevin Hart, můj vzor a člověk, kterého uctívám, doslova řekl: “Nemám čas na nenávist. Víš, jak je náročný v sobě nosit zlost a nenávist? Na to nemám čas ani energii.”

“V mysli Idiota” je nesouběžný rozbor mojí hlavy, rozdělený na několik části, o kterých budu chtít psát. O čem budu chtít psát, se bude odlišovat a nebude na sebe navazovat. Pokud se ti bude něco líbit, napiš do komentářů.

V mysli Idiota - NENÁVIST - část první

 V lidské nátuře máme nenávist a závist zakořeněné už od narození. Bereme je jako normální lidské vlastnosti. Přečti si můj příběh a uvidíš, jestli na to nahlížíme stejně.

 V 16 letech jsem byl kiddo, který ze všech lidí na světě mělo nejvíc důvodů nenávidět. Všechno. Všechny. Rodina, která do určité fáze fungovala, fungovat přestala. Kamarádi, se kterýma jsem vyrůstal a které jsem měl, zůstali v Třebíči, zatímco já se potácel na Kladně, v absolutně neznámým světě.

 V 16 letech jsem byl z čistého nebe donucený postavit se na vlastní nohy, začít si vydělávat peníze a co je nejhorší, dospět. Nebylo tam zrovna moc zábavy, i když do třídy jsem zapadl, holky jsem měl, pořád mi v hlavě hrála jedna a ta samá otázka. Proč faking já? Proč já?

 Viděl jsem spolužáky ve třídě, kteří si stěžovali, že jim rodiče nekoupili auta, který oni chtěli, ale jiný. Spolužáky, kteří žili od pondělí do pátku jak zombies jen proto, aby v pátek a v sobotu díky alkoholu zapomněli na to, jak je jejich život mizerný. No way out.

 Já mezitím strugglil jako blázen, abych si den ode dne vydělal na svačinu a udržel si pozitivní přístup. Nenáviděl jsem všechno. A všechny. Proč faking já? Proč já?

Pak vášeň vymazala nenávist. Mojí vášní byla touha dostat se do Ameriky a hrát basketbal. Nedokážeš si ani představit, můj milý čítači, co to všechno obnášelo. Obepsat školy v Americe, obvolat školy v Americe (já vím, asi si říkáš: wtf), trénovat jako magor od rána do noci a do toho si vydělávat peníze. Nakonec jsem se shodou okolností sešel přes Kerri s naborářkou nových studentů na Springfield College, Sarah. Víte, čemu se říká Americký sen? Američani milujou tyhle příběhy. Byl jsem přesně ten příběh, který oni chtěli. Mladej, dravej, atletickej kluk bez nějakého zázemí, z malýho státu ze střední Evropy, který miluje basketbal. Sarah mi slíbila, že udělá naprosto všecchno, abych se na školu dostal a odletěl.

 A hádej co? Já se tam vážně dostal. Dostal jsem stipendium na basketbal, dostal jsem stipendium na známky na střední (díky bohu, že jsem nebyl Idiot), dostal jsem finanční dary od Educational USA a Sarah mi sama zaplatila nějaký poplatky za přihlášení. Samozřejmě zbývaly nějaký testy tady v Praze, ale to byla drobnůstka, která se dala udělat nakonec i v Americe. Šílenství. Důležitý bod tohoto odstavce je, že jsem v tomhle období neměl čas nenávidět. Bylo mi jedno, na co si spolužáci stěžují, kdo s čím má problém a hlavně co je a co není fér... Neměl jsem na to čas.

 Long story short: Měl jsem datum odletu, pomalu sbaleno, přes rok jsem usínal s jedinou myšlenkou. Plán byl naprosto dokonalý. Dodělám střední, půl roku v Čechách na vyřízení kokotin (sorry) a odlet. V dubnu. 14. Jo, i teď si to pamatuju.

 Přes všechnu snahu mi ale ministerstvo školství odmítlo dát finanční podporu, já neměl ani groš a nenašel jsem nikde způsob, jak ty peníze sehnat “legální cestou” (vysvětlím později - vlastně hned v další větě). Kvůli tomu jsem neměl šanci dostat vízum, protože tam ověřují několik měsíců dozadu, kolik peněz je na účtě. Vzhledem k tomu, že by tam viděli jeden měsíc 100, druhej měsíc 300 a třetí měsíc milion, asi by jim to přišlo jako půjčka a letěl bych tak leda do háje. A já neměl jak doložit, že ty peníze opravdu půjčka nejsou (však by byly) a nedostal bych vízum.

 Dokážeš si asi představit, můj milý čítači, co pro mě v tu chvíli znamenala nenávist. Odmaturováno s vyznamenáním, dokončená škola a nic. Můj spolužák, který byl na individuálu, do školy jezdil RSovou Oktávkou a nemusel v životě hejbnout malíčkem, při maturitě jen tak nenápadně prohodil, že jede studovat do USA, protože mu to rodiče zaplatili. Vžij se do mý kůže, vole.

 Jasně, že jsem cítil nenávist. Ke všemu živému, neživému. 19letej kluk, bez plánu, bez nápadu, totálně jsem shořel. Co teď?

Přeskočím pár nudných let nenávidění, brigád a řešení nesmyslů do momentální situace.

Našel jsem vášeň. Znovu. Prvně ve streamování, teď v hudbě. A hádej co? Jsem nenávist “free”. Proč? Protože mi přijde zbytečná. Nenávist je blbost. Nenávist je napít se jedu a doufat, že to otráví nepřítele. Nenávist je silná vlastnost, která ti krade moc myšlenek z myšlenkového koláče (o tom jindy). Kevin Hart, můj vzor a člověk, kterého uctívám, doslova řekl: “Nemám čas na nenávist. Víš, jak je náročný v sobě nosit zlost a nenávist? Na to nemám čas ani energii.”

 Teď si asi říkáš: “Hej, Dee, ale neříkej mi, že není nikdo, koho vážně vyloženě nemusíš a stoprocentně ho nenávidíš?” Koukej, za tu dobu streamování a současnýho tvoření hudby jsem poznal spoustu lidí, co si hráli na přátele a přitom to byli hadi jako blázen. Poznal jsem spoustu lidí, co teď chodí po světě, rozšiřují nepravdu, hází bahno na moje jméno. Ale je v tom velký ale.

Přirovnám to k basketbalu. Kdykoliv jsme hráli venku, byli tam fanoušci domácího týmu. Ti nás přímo nenáviděli. Bučeli, když jsme házeli trestnej hod, nadávali nám z hlediště, když nám rozhodčí písknul faul... Dokážeš si to představit. Princip ale je, že tyhle lidi pořád seděli v hledišti, tam kam patřili. Teď je to to samé. Vím, že je spousta lidí, co rozšiřují nepravdy, nenávidí mě a říkají o mně zlé věci. Ale oni jsou v hledišti, zatímco já jsem na pódiu. A tam taky zůstanou. Když se budou soustředit víc na mě než na sebe, nikdy pro sebe nebudou mít vlastní pódium. A když budu egoistická píča, tak řeknu, že jsem lepší jak oni a navždy budu lepší jak oni, protože já dělám něco pro sebe, zatímco oni nedělají nic. A takhle to zůstane.

Věci a lidi, který nenávidíš, jsou většinou jak jídlo. Když půjdeš do restaurace, dáš si plněnou papriku a vážně ti nebude chutnat, pravděpodobně už si ji příště nedáš. A když jo, tak jen na zkoušku. Když ti nebude chutnat ani podruhý, nebudeš ji jíst už nikdy. Takhle je to i s lidmi. Pokud máš pocit, že někoho nemáš rád, vadí ti, prostě s ním nebuď. Když s ním zkusíš po nějaké době být znovu a bude to stejný, nech ho na pokoji, nech ho žít a jdi si dělat svoje věci. Protože jinak budeš v hledišti sledovat, co dělá, a ztrácet tím čas a energii, a on bude pro tebe na pódiu. Stejný je to s hudbou. S jídlem. S lidmi (v rámci mezí). Se vším.

Nechutná ti jídlo? Nejez ho.

Nelíbí se ti hudba? Neposlouchej ji.

Vadí ti člověk? Nech ho být, pokud můžeš, neřeš ho, ignoruj ho.

Když se budeš zabývat člověkem, který ti vadí, děláš přesně to, co nemáš. Dáváš mu svoji energii, bere ti to myšlenkový koláč (vysvětlím později), dáváš mu pódium. Pokud nijak neovlivňuje tvůj život, tak co tady ještě děláš?

Nenávist by měla mít svůj důvod. A člověk, který nenávidí, by se měl zamyslet, jestli je to potřeba. Takže ano, hádáš správně, nenávidět kvůli barvě, vyznání, nebo orientaci je ta největší píčovina, jakou v týhle moderní době člověk může dělat.

Pokud budu nenávidět Turka, bude to třeba proto, že je to můj šéf v práci, já pro něj musím pracovat a nic jiného mi nezbývá, ne kvůli tomu, že je Turek, leda kvůli tomu, že je Idiot.Pokud budu nenávidět lesbu, tak kvůli tomu, že je moje kolegyně, musím s ní pracovat, ale je tupá jak tágo, né kvůli tomu, že je to lesba. Pokud budu nenávidět černocha, tak maximálně kvůli tomu, že jsem nucený s ním být ve třídě a on se chová jako idiot. Né kvůli tomu, že je černoch. 

 Musím = být v jeho přítomnosti, vidět ho, mluvit s ním. 

Nemusím? Jsem Idiot, pokud s ním trávím čas.  

(A navíc on stejně pravděpodobně nemůže za tvůj posranej život) 

Žít “hate free” je hrozně jednoduchý. Nemá to nic společného se sluníčkářstvím ani s ničím podobným. Je to prostě rozumný, chytrý, netoxický a jednoduchý styl života. To, že si na nenávisti někdo postaví byznys, nebo dokonce takhle získává přízeň lidí (a.k.a “KOUKEJ VOLE JAK NENÁVIDÍME TU SAMOU VĚC, TO NÁS SPOJUJE”), je ten největší příznak Idiotství, co může být. A jsem si stoprocentně jistý, že tohle dělají jen lidé, kteří sami mají strach, že by mohli přijít o svou pozici. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Tak či tak, jsou to posránkové.

------ 

Tímto příspěvkem vám neříkám, že to máte mít stejně jako já. Čtete “V mysli Idiota” a ten název tu není jen tak. Jsem naivní člověk. Pokud jste dočetli až sem, díky. :)

Korektura - unchained

IDIOT DEETHANE MYSL CAST PRVNÍ NENÁVIST